příběh o kamarádce Viky
Kdo byl jejím prvním pánem,věděla jen Viki, jenže mluvit neuměla, a tak to nemohla prozradit. Možná jím byl právě osmnáctiletý mladík v poněkud otrhaných džínách, který ji před vánočními svátky roku 2004 přinesl do Útulku pro opuštěná zvířata v Brně-Komíně. Byl pořádně vylekaný, málem brečel. Prý šel náhodou parkem na Špilberku a viděl skupinu "feťáků", kteří u sebe měli smečku psů, mezi nimi i křížence amerického pitbulteriéra. Prý do psíka kopali a najednou ho shodili z hradeb do příkopu. Mladík seběhl dolů, naříkající štěně zabalil do deky a jel tramvají do Komína.
To byla ovšem jeho verze, které pracovníci útulku moc nevěřili. Kdoví, co se na Špilberku stalo! Třeba za zranění fenky mohl sám a do útulku ho přivedly výčitky svědomí. Pochybnosti vyvolávalo také to, že měl u sebe deku, takže mohl být členem zmíněné skupiny. Mladík navíc tvrdil, že si štěně nemůže nechat, protože nemá kde bydlet a nemá peníze.
Veterinární technička Iva Grogerová už opatrovala hodně psů, ale v tak zuboženém stavu dlouho žádného neviděla. Na fenku, které byly asi tři měsíce, byl opravdu žalostný pohled. Třásla se a naříkala, byla polomrtvá bolestí. Na oteklé přední nohy se nemohla vůbec postavit. Hned jsme volali veterináře, ten jí dal léky na utišení bolesti a ještě tentýž den vzal na rentgen. Ukázalo se, že fenka má přeražené obě přední nohy. O den později veterinář operoval. Do levé přední nohy dostala šrouby a kostní hřeby, které měly dát zlomené kosti znovu dohromady.
Léčení zraněného psa ale není jednoduché. Aby si nepoškodila fixační obvazy a nevykousala stehy, dostala Viki speciální plastový límec. Vypadala v něm jako španělská šlechtična, ale moc se jí nelíbil. Čekala ji však ještě operace pravé přední nohy a terpve 23. února jí mohl veterinář vytáhnout z nohy šrouby a za 14 dní i poslední stehy.
Celou tu dobu se chovala velice statečně. První dny se sice choulila u topení, ale za několik dní po operaci pookřála a začala překypovat energií. Tím Ivu Grogerovou velice překvapila a potěšila. Pitbulové jsou velice kontaktní psi, jak nejsou v lidské společnosti, trpí psychicky a často mívají zažívací problémy. Viki však žádné problémy neměla. V útulku si zvykla a byla to i přes svoje zranění veselá fenka.
Když příjde nový přírůstek, oznámí to pracovníci útulku na webových stránkách a nabízejí pejska k adopci. O Viki byl hned od začátku velký zájem. Není divu, její osud dojal každého, kdo se o ní dozvěděl. Přihlásilo se přes 30 zájemců. A tak byl stanoven pořadník a pracovníci útulku začali pro fenku vybírat co nejlepšího pána. Adopce není jednoduchá: "Vždycky se ptáme,zda má dotyčný zájemce už nějakého pejska, jestli jsou v rodině děti, kolik času může pejskovi věnovat, jestli nevadí, že může po zranění napadat na nohu a podobně. Už během tel. rozhovoru poznáme intuicí, jestli je zájem o pejska opravdový. A když se dostane do nové rodiny, přijedeme občas bez ohlášení na kontrolu, zda je všechno v pořádku."
Jiřina Nováková z Prahy se o poraněné fence dozvěděla prostřednictvím internetu. Byla mezi prvními zájemci, kteří do brněnského útulku zavolali. Součástí její rodiny byli už delší dobu dva pejsci z útulku,knírač a kříženec. Ani to, že Viki bude možná kulhat, jí nevadilo, chtěla se o zraněnou fenku starat. A tak pracovníci útulku zařadili paní Novákovou v pořadníku hned na druhé místo.
Než si mohla pro Viki přijet, čekala ovšem téměř 3 měsíce. Štěně se nejdříve muselo vyléčit, rány se musely zacelit. Teprve 12. března roku 2005 si paní Nováková mohla pro fenku přijet do Brna. První setkání bylo dojemné. "Já jsem si Viki zamilovala už na fotce na internet. stránkách. Měla veliké hnědé oči a v nich usídlený přežalostný výraz. Najednou jsem dostala strach, že by mohla přijít do špatných rukou. Proto jsem hned do útulku zavolala. Na první setkání jsem se moc těšila. Když mě Viki uviděla, vrhla se ke mně a skákala radostí. Bylo to úžasné přivítání."
Viki šestým psím smyslem vycítila, že našla svou paničku a bude jí u ní dobře. Nová majitelka podepsala opatrovnickou smlouvu (psi z útulku hned novým majitelům nepatří,až po půl roce) a odvezla štěně do nového domova.
Fenka byla v novém domově šťastná. Těšila se ze společnosti nové paničky i psích kamarádů Andyho a Denyho. Zvlášť si oblíbila Andyho - není divu, rezavý kříženec byl každému sympatický už na první pohled. To Dany byl čistokrevný černý knírač se stříbrnými znaky. Přesto si také dobře rozuměli.
Aby měli Andy, Deny a Viki dostatečný prostor ke psím hrám a dovádění, koupila později paní Nováková nedaleko Prahy chatku se zahrádkou. Chtěla ji postupně přestavět na domek, v němž by mohla být se psími kamarády celý rok.
Jenže idylka netrvala dlouho. V květnu následujícího roku umřel Andy. Bylo mu 14 let. V listopadu odešel do psího nebe také Dany. Viki zůstala sama. Začalo se jí stýskat, nemohla pochopit, že své dva kamarády už nikdy neuvidí. A tak začala utíkat, protože doufala, že je někde najde. Na procházku mimo zahradu ji panička pro jistotu brala jen na vodítku.
Pak přišel 1. máj roku 2007. Byl krásný den, hodný svého názvu, a tak vzal přítel paní Novákové fenku na procházku. "Volala jsem za ním - vezmi ji na vodítko. Neposlechl. Asi po hodině se vrátil sám. Prý se mu Viki za rohem ztratila a nemůže ji najít. Šli jsme ji hned oba hledat, zašli jsme i do nedaleké obory,kam s námi Viki ráda chodila,protože tam větřila dańky a divočáky."
Jenže hledání a volání bylo marné. Zůstala jen naděje, že Viki sama najde cestu domů. Obvolávali jsme ještě všechny známé, jestli fenku někde nezahlédli. Přítel se vydal ještě po ulici, která vedla blízko chaty. Když se vrátil, nesl v náručí bezvládné psí tělo. Vikince už nebylo pomoci. Na křižovatce ji srazilo rychle jedoucí auto. Náraz nepřežila...
Viki je pohřbená na zahrádce u chaty. Na placatém kameni je vyrytý nápis Vikinka a hrob stíní vzrostlá tuje s jalovcem. Kolem pobíhají další dva pitbulové z útulku, které si paní Nováková vzala. I když už má nové psí společníky, na Viki nikdy nezapomněla. I proto se rozešla s přítelem, který smrt její fenky nepřímo zavinil. Kdyby si Viki vzal na vodítko,zůstala by naživu. Co se stalo, vyčítala ale i sobě. Kdyby ona šla s fenkou na procházku, určitě by ji dala na vodítko a Viki by neutekla. Kdyby...Kolikrát si člověk vyčítá, že se mohl v určité situaci zachovat jinak. Že by pak všechno dopadlo lépe. Jenže děj už jednou uplynulý se nedá vrátit zpátky. Bohužel!
Tento příběh mě dojal o to víc, že jsme si něco podobného prožili s naší první fenečkou tibetského španěla Bonninkou. Zahynula také pod koly auta ve věku pouhých 6-ti měsíců,když nám utekla ze zahrádky na chatě přes silnici,protože chtěla pozdravit souseda naproti...Kdybychom jí tenkrát více hlídali i na zahrádce, kdybychom jí nedovolili být tak přátelskou ke všem sousedům, kdyby..Nikdy na ni nezapomeneme a asi nikdy si nepřestaneme říkat slůvko "Kdyby"
